Hezký den, vítám vás u druhého dílu seriálu Připravme se na Vánoce. Pokud jste neměli příležitost přečíst si první díl, chci vás povzbudit, abyste si udělali čas a přečetli si ho. Ale není to podmínkou, každý díl je samostatná epizoda, byť se někdy budu odkazovat na to, o čem jsem již psal dříve. Cílem tohoto seriálu je přinést zamyšlení nad biblickými texty, které se nějakým způsobem týkají událostí, které si připomínáme o Vánocích. Nečekejte dlouhá kázání, ale berte to to jako odrazový můstek pro vlastní rozmýšlení nad Biblí.

Dnešní text je delší úsek z první kapitoly Lukášova evangelia, prvních 25 veršů v Českém ekumenickém překladu (ČEP).

I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován. Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku. Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu, připadlo na něj losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo. Venku se v hodinu té oběti modlilo veliké množství lidu. Tu se mu ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo. Když ho Zachariáš uviděl, zděsil se a padla na něho bázeň. Anděl mu řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový.“ Zachariáš řekl andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku.“ Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst. Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.“ Lid čekal na Zachariáše a divil se, že tak dlouho prodlévá v chrámě. Když vyšel, nemohl k nim promluvit, a tak poznali, že měl v chrámě vidění; dával jim jen znamení a zůstal němý. Jakmile skončily dny jeho služby, odešel domů. Po těch dnech jeho manželka Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců a říkala si: „Toto mi učinil Pán; sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi.“

Kdo jste četli včerejší díl nebo znáte Bibli, tak jste si jistě všimli rozdílu mezi včerejším a dnešním textem. Jan zahájil své evangelium slovy o počátku, Lukáš nám ukazuje, že se bude snažit o chronologický pohled na události Ježíšova života.

Ale stejně jako Jan začíná i Lukáš své evangelium tím, co se stalo před Ježíšovým narozením, protože to je důležité pro pochopení celého příběhu.

Lukáš nám představuje starší manželský pár – Alžbětu a Zachariáše. Je zajímavé si všimnout, že oba byli zbožní, spravedliví, žili podle toho, co se Bohu líbí, ale přesto nešel život podle jejich představ.  Byli bezdětní, což v té době znamenalo pohanu, jak jsme o tom četli v poslední větě dnešního textu. Hned v první kapitole svého evangelia nás Lukáš učí, že Bůh není automatem na vyslyšení modliteb, že i dobrým lidem se dějí špatné věci. Oba byli spravedliví, ale Bůh jim nedal, zač se jistě dlouhé roky modlili – potomka. Přesto mu zůstali věrni.

Jak to máme my? Usuzujeme na existenci Boha podle toho, zda se nám, nebo i druhým, dějí špatné věci? Pokud věříme, že Bůh je, posuzujeme ho podle toho, jak se nám vede? Dokážeme Boha uctívat a poslouchat i tehdy, když prožíváme nespravedlnost, nevidíme vyslyšení naší modlitby, když se máme špatně?

Alžběta i Zachariáš teď již byli staří a naděje na vyslyšení jejich modliteb zmizela. Jenže Bůh na jejich modlitby nezapomněl, Bůh není omezený, a tak posílá svého anděla, aby Zachariášovi sdělil úžasnou věc. Zachariáši, Bůh je bohem zázraků, na stará kolena se vám narodí syn a bude to skvělý chlap! Anděl tuto zprávu zvěstuje s vírou, že se tak prostě stane, neboť je to slovo Boží, jak jsem o tom mluvil i včera. Ale Zachariáš? Ten se po právu divil a chtěl vědět, jak pozná, že je to pravda: Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku. Nicméně anděl jeho otázku považoval za projev nedůvěry Bohu. Zachariáš byl kněz, a proto měl Boha znát a vědět, že Bůh nemluví do větru. Jistě znal výrok o Božím slově zapsaný u proroka Izajáše: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. (Iz 55,11 ČEP) Také znal příběh Abrahama a Sáry, kterým se narodil syn, ač byla Sára již po přechodu. Zachariáš měl Boha znát, a proto neměl pochybovat.

V této souvislosti se sami sebe ptejme. Pokud jsme křesťané, důvěřujeme Bohu, že může udělat i nemožné? Je nějaká oblast, kde nevěříme (nebo nečekáme), že by Bůh něco zmohl? Kde jsme to již vzdali?

…

Ačkoli Zachariáš pochyboval, Bůh stejně učinil zázrak, kterým naplnil své slovo. Alžběta otěhotněla, jak čteme na konci dnešního příběhu: Po těch dnech jeho manželka Alžběta počala. Ačkoli my mnohdy pochybujeme, tak Bůh není omezený našimi pochybnostmi, představami, našimi možnostmi a schopnostmi. Jak skvělá zpráva i do dnešních nejistých dnů. I když my nemůžeme, tak Bůh může.

Jsme na konci dnešního dílu, moc děkuji za vaši pozornost. Pokud vás tento seriál zaujal, ocením, když ho jakýmkoli způsobem podpoříte. Povězte o něm svým přátelům, pošlete e-mailem odkaz, sdílejte ho na sociálních sítích nebo někoho povzbuďte tím, co vás oslovilo.