Hezký den, vítám vás u již desátého dílu seriálu Připravme se na Vánoce, kterým nás všechny zvu k tomu, abychom v předvánočním čase více přemýšleli o Bohu a jeho slovu. Včera jsem psal o tom, jak se Josef rozhodl přijmout těhotnou Marii, neboť k němu Bůh promluvil ve snu. Dnes se dostáváme k velmi známému textu ze začátku 2. kapitoly Lukášova evangelia, který se většinou čte na Štědrý den. Jsou to verše 1 až 7, přečtěte si je v Českém ekumenickém překladu (ČEP).

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

Ve včerejším textu bylo napsáno, že Josef byl spravedlivý a psal jsem o tom, že nejen znal Zákon, ale byl ochotný dát milost. Dnes se o Josefovi dozvídáme další věc – Josef se dokázal podřídit autoritě. Představte si, že máte doma ženu ve vysokém stupni těhotenství a dozvíte se, že byste se měli dostavit na úřad, který je mnoho desítek kilometrů daleko. Tehdy ještě nebyla žádná auta, takže to znamenalo několikadenní nepohodlné cestování. A jako neexistovala auta, tak neexistoval žádný centrální registr obyvatel, takže kdyby se na to Josef vykašlal, jistě by se zase nic tak strašného nestalo. Jenže Josef se i s Marií vydává na cestu, neboť stejně jako se dříve rozhodl poslechnout Boha a jeho autoritu, tak se rozhodl poslechnout vládní, lidskou autoritu.

Bible nás vybízí k respektování autority, nejen Boží, ale i lidské. V list Římanům čteme slova: Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. (Ř 13,1 ČEP) Zároveň naše poslušnost má jisté limity, jak nám ukazuje příběh z knihy Exodus, kdy tehdejší vládce nařídit zabíjet čerstvě narozené chlapce. V 1. kapitole tam čteme: Avšak porodní báby se bály Boha a rozkazem egyptského krále se neřídily. Nechávaly hochy naživu. … Bůh pak těm porodním bábám prokazoval dobrodiní a lid se množil a byl velmi zdatný. Protože se porodní báby bály Boha, požehnal jejich domům. (Ex 1,17.20.21 ČEP) Když bylo lidské nařízení v jasném rozporu s nařízením Božím, tak porodní báby nejen že neposlechly, ale do očí lhaly královým úředníkům. Bůh to nejen schvaloval, ale kvůli tomu jim i požehnal. Jenže v případě soupisu lidu působilo císařovo nařízení jen nepohodlí, a tak Josef poslechl a vydal se na cestu, aby se dal zapsal.

A když dorazili do cíle, také Mariino těhotenství dosáhlo konce. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

Soupis lidu musel být pořádný šrumec, a tak byl Betlém plný lidí, takže Josef s Marií nenašli žádné pořádné ubytování. Kdysi jsem slyšel, že Josef musel mít v Betlémě příbuzné, když byl z Davidova rodu a Betlém bylo jeho domovské město, do kterého se měl jít zapsat. A že jeho vlastní ho nepřijali, protože nebyl vítaným hostem, neboť s Marií ještě nebyli svoji a už čekali dítě. V té době pěkné faux-paux. Bible nám však neříká, že by Josef pocházel z Betléma nebo tam měl příbuzné, ale moc se mi líbí to téma „problémových lidí“. Každý z nás se někdy potkáváme s někým, kdo je nám nesympatický, kdo v životě (nebo dokonce nám) udělal něco špatného. Jaký máme postoj k těmto lidem? Díváme se na ně skrz prsty, odpouštíme jim, jsme ochotni pro ně něco udělat?

Dobrou zprávou Bible totiž je, že Bůh problémové lidi, Tebe i mě, miluje a přijímá. Však proto přišel Ježíš na zem, aby nás zachránil od našich hříchů. Akorát ten způsob byl asi dost jiný, než si Marie s Josefem představovali, když jim anděl zjevil to, že jejich syn přinese vysvobození od hříchů, bude veliký a dokonce králem. My však víme, jak to dopadlo, připomínáme si to každé Velikonoce. V listu Filipským je to popsáno takto: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (F 2,6-8 ČEP)

Bůh se pokořil, vzdal se v Ježíši slávy, bohatství nebes, nezávislosti, moci a narodil se jako bezbranné dítko, závislé na svých rodičích, do chudoby vyjádřené i jeslemi, o kterých jsme dnes četli.

Jaká je naše reakce na toto velké Boží pokoření, které si o Vánocích připomínáme? Vede nás to k vděčnosti, chvále Bohu nebo jsou pro nás jesličky jen hezkým vánočním zvykem?

Přeji nám všem, abychom si o letošním Štědrém dni, kdy si dnešní příběh budeme více připomínat, bytostně uvědomovali, jak moc nás, Tebe i mne, Bůh miluje. Jsme na konci, jsem rád, že jste dočetli až sem a pokud vás něco oslovilo, podělte se o to s někým ve vašem okolí. Sdílením tohoto seriálu umožníte, aby se i další lidé v letošním adventním čase mohli připravit na Vánoce, a to nejen úklidem, pečením, výzdobou, nákupem dárků, ale také přemýšlením nad Božím slovem. Děkuji a příště u dalšího dílu.