Hezký den, vítám vás u dalšího dílu seriálu Připravme se na Vánoce, který má za cíl inspirovat k přemýšlení nad Biblí. Konkrétně nad texty, které se týkají příchodu Ježíše Krista na zem.

Po včerejší pauze se vracíme do 2. kapitoly Lukášova evangelia, ze které budeme číst verše 21-38, které přímo navazují na známý příběh o narození Ježíše a návštěvě pastýřů. Přečtěte si je v Českém ekumenickém překladu (ČEP)

Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: ‚vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu‘ – a aby podle ustanovení Zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.

V dnešní příběhu vidíme několik důležitých postav, nepočítaje Ježíše. Začněme Josefem a Marií. Oba společně poslouchají Boha. Jednak plní požadavky Zákona, ale také se zařizují podle konkrétního slova, které obdrželi od Boha. Marie od anděla uslyšela slova: Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. (L 1,31 ČEP) Josef od Boha ve snu uslyšel zase toto: Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš. (Mt 1,21a ČEP)

Takže počkají osm dní a pak své dítě obřezají na znamení smlouvy mezi Bohem a Abrahamem a dají mu jméno Ježíš. Stejně jako Alžběta a Zachariáš nepojmenovávají syna ani podle otce, ani podle nikoho z příbuzných, ale podle toho, jak chtěl sám Bůh.

Dále pak respektují ustanovení Zákona o očišťování rodičky a teprve po čtyřiceti dnech od porodu se vydali s malým Ježíšem do Jeruzaléma, aby ho přinesli v chrámě před Boha.

Položme si dnes otázku, nakolik respektujeme to, co Bůh řekl, ať už ve svém slově, nebo nějakým způsobem přímo nám?

Další důležitou postavou dnešního příběhu je Simeon. Nikde jinde v Bibli o něm nečteme, takže spoustu věcí z jeho života nevíme. Ale to podstatné víme. Někdy v průběhu jeho života k Simeonovi Bůh jasně promluvil a dal mu zaslíbení, že dříve než umře, tak spatří Mesiáše, Zachránce. Nevíme, jak dlouho už čekal, zda měsíce, roky nebo desetiletí. Každopádně ho to nevyčerpalo, neztrácel naději, ale žil stále k Boží slávě, jak jsme četli: byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním.

Simeon žil nejen k Boží slávě, ale byl blízko Bohu, byl schopen rozeznat jeho hlas mezi všemi jinými hlasy, nápady a podněty, které mu přicházely do života. Díky tomu neminul ten den s velkým D, den, kdy potkal Mesiáše: A tehdy veden Duchem přišel do chrámu.

Zkuste si na chvíli představit, že jste Simeon. Již nějaký ten pátek očekáváte Mesiáše, věříte tomu, že ho jednou spatříte a najednou vám Duch svatý nějak zašeptá: „pojď do chrámu, dnes je ten správný čas.“ Jak byste se cítili? Co by se vám honilo hlavou? … Smáli byste se radostí? Lámali byste si hlavu, jak ho poznáte? Nebo byste si říkali, že ani nebudete muset hledat, protože Mesiáš bude tam, kde bude ta největší tlačenice, protože všichni budou u něho?

Bible mlčí o tom, co se honilo Simeonovi hlavou, ale píše o tom, co se stalo. Simeon stojí v chrámu, dívá se kolem a najednou vidí muže a ženu s malým děťátkem. A ví, že to je on! Mesiáš, Zachránce, Spasitel je tady a teď. … Je zatím malý, ale to Simeonovi, který již nějaký čas hledí na svět očima víry, vůbec nevadí. Simeon ho vzal do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“

Simeon chválí Boha za to, že splnil svůj slib, že teď už může Simeon v klidu umřít, protože na vlastní oči viděl toho, který je světlem, zjevením pro pohany, slávou pro Boží lid.

Obdivuji Simeona za to, že ho čekání neunavilo a že se mu dařilo být tak blízko Bohu, že slyšel jeho hlas a že se dokázal dívat na věci a lidi kolem sebe očima víry. Jak to máme my v tomto adventním čase? Jsme blízko Bohu? Slyšíme jeho hlas? Dokážeme v předvánočním shonu rozpoznávat to, co je opravdu důležité, na čem Bohu záleží, od toho, co je jen pozlátkem, co nakonec nemá žádnou trvalou hodnotu? Umíme ocenit i malé věci? Přeji nám všem, abychom se nechali inspirovat Simeonem a byli mu v těch podstatných věcech podobni.

Myslím, že pro Ježíše s Marií muselo být setkání se Simeonem velkým povzbuzením v tom, že opravdu se vše děje v Boží režii. Zároveň Simeon musel Marii trochu vyděsit slovy o tom, že Ježíš bude znamením, kterému se budou mnozí vzpínat a slovy o meči, který projde její vlastní duší. Simeon podle všeho tušil, že když Bůh nás lidi zachraňuje, tak ho to bude něco stát.

Poslední z postav dnešního textu je osmdesátičtyřletá prorokyně Anna, která pobývala v chrámu a sloužila Bohu modlitbou a postem. I ona rozpoznala, že toto je chvíle Božího navštívení. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.

Stejně jako o Simeonovi toho o Anně nevíme mnoho. Ale oba jsou nám příkladem toho, že věk není překážkou tomu, abychom Boha poznávali, uctívali a sloužili mu, i kdyby už to jediné, čeho jsme v životě schopni, bude modlitba. Apoštol Jakub napsal, že Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. (Jk 5,16b ČEP) A tak se nechme inspirovat Annou k modlitbám, přímluvám za druhé i k chvále Boha.

A také k tomu, abychom o Ježíši mluvili s lidmi okolo nás. Pokud nevíte, jak začít, pošlete někomu odkaz na tento seriál a připište tam vlastní poznámku, třeba, že je to seriál o někom, kdo je pro vás důležitý. Děkuji, že jste dočetli až do konce, přeji pokojný adventní čas a těším se u dalšího dílu.