Hezký den. Vítám vás u dalšího dílu seriálu Připravme se na Vánoce. Cílem tohoto seriálu je povzbudit k tomu, abychom v nynějším adventním čase více přemýšleli nad Biblí, konkrétně nad texty, které se týkají příchodu Ježíše Krista na tuto zem.

Včera jsem mluvil o tom, jak Bůh ve snu varoval Josefa před nebezpečím, které hrozí malému Ježíšovi a vyzval ho k útěku do Egypta. Dnes nás čeká text o tom, co následovalo. Budu číst z Matoušova evangelia, 2. kapitoly, verše 16 až 23, a to z Českého ekumenického překladu (ČEP).

Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.‘ Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“ On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.

Již jsem zmiňoval včera, že Herodes nemínil svá slova o svém plánu jít se poklonit nově narozenému králi vážně. Když žádal mudrce od východu, aby mu pověděli, kde se ono dítě nachází, bylo to proto, že ho chtěl zlikvidovat, protože nějaký nový král se mu nehodil do krámu. Nemohl přece riskovat ohrožení své vladařské pozice.

Když však Herodes zjistil, že se mudrci nevrátili, rozhněval se a rozhodl se pro brutální čin – vyvraždit všechny malé chlapce v Betlémě s nadějí, že při tom zahyne i onen tajuplný nově narozený král.

Přemýšlel jsem nad tím, co člověka vede k tomu, že je ochoten nařídit vraždění dětí nebo páchat jiné očividné zlo. Pokud se nejedná o nějakou psychickou nemoc, tak je to nezkrocené sobectví bez jakýchkoli hranic doprovázené zdeformovaným svědomím. Herodovi šlo o něj samého, o jeho vladařství, jeho moc, a to bez ohledu na druhé, natož na Boha.

Jak se člověk dostane do stavu, kdy je schopen páchat takovéto věci? Nestane se to většinou jen tak, ze dne na den, ale vyvíjí se to. Dlouhodobě neřešený hřích, hněv, frustrace atd. deformují pohled člověka na sebe sama, na svět a křiví charakter. Nenaučí-li se člověk zpracovávat své emoce, zvládat své myšlenky, vzepřít se hříchu, jeho život se octne na sestupné dráze. Všelijaké závislosti také mnohdy nevzniknou za den, týden, ale spíše za delší dobu.

Využijme dnešní den a ohlédněme se za uplynulým rokem. Všímejme si posunů v našich hodnotách, přemýšlení, charakteru. Kde vnímáme posun dobrým směrem? Co se nám povedlo? … Je naopak nějaká oblast, kde vnímáme posun špatným směrem? Jsme více prchliví? Zvykli jsme si tolerovat nějaký hřích? Je něco, o čem přemýšlíme častěji než dříve a co nás odvádí od Božích věcí? Co nás odděluje od druhých lidí?

Herodes žil ve stavu, kdy mu šlo o jeho moc, postavení a neohlížel se na lidi kolem sebe. Proto nechal vybít všechny chlapce a třeba si teď mnul prsty, jak pěkně se nového krále zbavit. Jenže už ze včerejška víme, že to nebyla pravda, protože Bůh zasáhl a malý Ježíš v té době již v Betlémě nebyl.

V Přísloví 19,21 čteme: Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí. (ČEP) Již včera jsem citoval české přísloví „Člověk míní, pán Bůh mění.“ Často je to tak, že my něco plánujeme, chystáme, ale Bůh to změní, stejně jako v tomto případě. Díky Boží řeči k Josefovi a díky Josefově poslušnosti Ježíš unikl svým katům.

Posuňme se v našem příběhu dále. Herodes se sice snažil upevnit svou moc, což se mu načas povedlo, nicméně i jeho nakonec dostihla smrt. Herodes byl narozdíl od Ježíše mrtev, a tak nastal čas návratu. Jenže Josef byl v Egyptě, rozhlas, televize ani internet tehdy nebyl, tak jak by se to měl dozvědět? Bůh není omezený časem a prostorem, a tak Josefovi posílá zprávu osvědčeným způsobem – skrze sen.

Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“

Jaká to musela být úleva, když Josef zjistil, že mohou konečně vyrazit domů, setkat se s blízkými atd. Takže se poslušně vydávají na cestu, ale cestou Josef dostává strach, protože se doslechl, že v Judsku kraluje Archelaos. Ačkoli to tam není explicitně zmíněno, jsem přesvědčen, že Josef o svých obavách mluvil s Bohem. A skvělou zprávou je, že Bůh bral ohled na Josefův strach. Nenutil Josefa jít do Judska, ale znovu k němu promluvil a ukázal mu nový cíl cesty. Ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.

Na tomto příběhu vidíme, že i když poslechneme Boha, jdeme po jeho cestách, tak to nevylučuje těžkosti, obavy a nepříjemnosti. Bůh nám totiž neslibuje, že život s ním bude procházka růžovým sadem, ale zaslíbil nám svou blízkost. Tato Boží blízkost také zahrnuje možnost s Bohem mluvit o všem, co v životě prožíváme, o svých radostech, starostech, plánech atd. Když se začteme do knihy Žalmů, tak tam vidíme, že máme možnost před Bohem vylévat své srdce, rozčilovat se, hádat se s ním, plakat, přiznat, že nerozumíme životu ani Božímu jednání. Bůh to unese, Boha to zajímá a Bůh má taky moc s tím něco udělat. Někdy zasáhne a změní okolnosti, povede nás jinudy, jako Josefa v dnešním příběhu, nebo nám dá sílu těžkostmi projít a zocelit se.

Přeji nám všem, abychom se nebáli s Bohem mluvit o každé oblasti našeho života. Chci vás povzbudit k tomu, abyste věnovali pár minut po skončení čtení dnešního dílu tomu, abyste Bohu řekli cokoli, co máte na srdci, čím se zabýváte, co vám dělá radost nebo naopak starost.

Jsme na konci. Jako vždy i dnes vás chci povzbudit k tomu, abyste se o nějakou myšlenku, která vás oslovila, nebo o celý tento seriál s někým podělili.

Děkuji.