Hezký den, vítám vás u třetího dílu seriálu Připravme se na Vánoce. Pokud je to první příspěvek, který čtete, tak vás chci povzbudit, abyste sami rozjímali nad jednotlivými biblickými texty. Já se vždy dotknu jen několika aspektů daného příběhu a zbytek nechám na vás. A pokud si přečtene nebo poslechnete i předchozí dva díly, určitě neprohloupíte. 

Včera jsme společně přemýšleli nad úvodem Lukášova evangelia, kde Bůh skrze anděla oznámil jedněm starým manželům, Zachariášovi a Alžbětě, že se jim ve stáří narodí syn, kterému dají jméno Jan. Zachariáš, ačkoli byl kněz a měl Boha dobře znát, vyjádřil jisté pochyby a kvůli tomu oněměl. Dnešní příběh se odehrává zhruba o devět měsíců později a je zapsán v 1. kapitole Lukášova evangelia, ve verších 57 až 66 a v Českém ekumenickém překladu (ČEP) zní takto.

Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. A když uslyšeli její sousedé a příbuzní, že jí Pán prokázal tak veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní. Osmého dne se sešli k obřízce dítěte a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. Jeho matka na to řekla: „Nikoli, bude se jmenovat Jan.“ Řekli jí: „Nikdo z tvého příbuzenstva se tak nejmenuje!“ Obrátili se na otce, jaké mu chce dát jméno. On požádal o tabulku a napsal na ni: Jeho jméno je Jan. A všichni se tomu divili. Ihned se uvolnila jeho ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Tu padla bázeň na všechny sousedy a všude po judských horách se mluvilo o těchto událostech. Všichni, kteří to uslyšeli, uchovávali to v mysli a říkali: „Čím toto dítě bude?“ A ruka Hospodinova byla s ním.

A je to tady! Zachariáš s Alžbětou desítky let čekali na potomka, vzdali se již naděje, protože byli staří, ale nakonec se dočkali. Narodil se jim syn. Když se dnes někomu narodí dítě, častokrát obdrží spoustu sms zpráv s gratulací, lajků nebo blahopřejných komentářů někde na sociální síti. Z narozeného dítěte se neradují jen novopečení rodiče, ale i jejich okolí.

Stejné to bylo i tenkrát, akorát podoba byla jiná. Sousedé a příbuzní navštívili Alžbětu se Zachariášem, aby podle židovské tradice chlapce obřezali a pojmenovali. Chtěli mu dát, jak jinak, jméno Zachariáš, protože bylo dobrým zvykem, aby se syn jmenoval po otci nebo někom z příbuzných. Všechny překvapilo, když Alžběta řekla „Nikoli, bude se jmenovat Jan“. Zachariáš mlčel, protože byl již pár měsíců němý, ale když se ho zeptali, jak chce pojmenovat svého syna, k jejich údivu nápisem na tabulku potvrdil to, co již řekla Alžběta: „Jeho jméno je Jan.“ Oba se rozhodli poslechnout Boha, a tak svému synu nevybrali jméno sami, ale pojmenovali ho tak, jak chtěl Bůh.

Zachariáš a Alžběta poslechli Boha, přestože to znamenalo udělat něco jinak, narušit zaběhlé pořádky, a navíc čelit nepříjemným reakcím okolí – námitkám nebo nepochopení. Využijme dnešního dne a naslouchejme Bohu, zda po nás nechce, abychom i my něco dělali ve svém životě, ve svém prožívání Adventu nebo slavení Vánoc jinak. Porušit zaběhnutou vánoční tradici nemusí být snadné, ale přemýšlejme, zda v onen sváteční den můžeme dát Bohu větší prostor než obvykle, zda můžeme udělat něco proto, aby bylo zřejmé, že si připomínáme Ježíšovy narozeniny. A pokud s Bohem ve svém životě nepočítáte, využijte dnešek a zbytek Adventu k tomu, abyste se o něm více dozvěděli. Mám naději, že i tento seriál vám v tom může být pomocí, a tak vás chci povzbudit, abyste vytrvali ve čtení či poslechu dalších epizod.

Když se Zachariáš s Alžbětou rozhodli pojmenovat svého syna Jan, lidé se divili. Ještě více se divili, když náhle Zachariáš získal znovu schopnost mluvit a hned začal chválit Boha. Tehdy lidé pochopili, že jsou přímými svědky nadpřirozeného Božího jednání. A jejich reakce? Bázeň, rozmýšlení nad tím, co viděli a také vyprávění o tom, čeho byli svědky. Jak reagujeme my na zjevné Boží jednání, kterého jsme svědky? Zpochybňujeme ho, snažíme se ho racionálně vysvětlit? Nebo nás to vede k bázni, úctě, vděčnosti, chvále a je nám povzbuzením, abychom vyprávěli lidem o Bohu a jeho činech?

Když lidé slyšeli o tom, že se staré neplodné ženě narodil chlapec, u jehož obřízky se stal zázrak – několik měsíců němý kněz opět promluvil, lámali si hlavu nad otázkou Čím toto dítě bude?

Zítra budu mluvit o tom, co o svém synu prohlásil Zachariáš, dnes se podívám na to, co je zapsáno v 1. kapitole Janova evangelia.

Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. (J 1,6-9 ČEP)

Když anděl ohlašoval Zachariáši to, že bude mít syna, řekl o něm toto: A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový. (Lk 1,16-17 ČEP)

Když malého novorozence obřezávali a dávali mu jméno Jan, jistě netušil, že ho Bůh předurčil k velkému úkolu. Aby byl svědectvím o někom větším než on, o někom, kdo je pravým světlem, o Bohu živém.

Ptejme se sami sebe, zda víme, k čemu Bůh povolal nás. Co očekává od nás právě v životním období, ve kterém se nacházíme. Pokud to víme, děkujme za to Bohu a usilujme to naplňovat. Pokud však nevíme, využijme tento adventní čas k tomu, abychom ve ztišení hledali Boží odpověď na otázku „Proč jsem vlastně tady?“ Je to důležitá otázka, a tak se nebojme vyhradit si dostatek času pro naslouchání Bohu a hledání smyslu a směru našeho života.

Na závěr mi nezbývá než vám, i sobě, popřát, abychom věděli, co od nás Bůh žádá a aby se nám dařilo podle toho žít. Chci vás poprosit, pokud vás dnešní díl něčím zaujal, abyste o něm dali vědět lidem ve svém okolí, ať již sdílením na sociálních sítích nebo jinak. Děkuji.

Těším se zítra u dalšího dílu