Hezký den. Vítám vás u dalšího dílu seriálu Připravme se na Vánoce. Jeho cílem je povzbudit k přemýšlení nad Biblí, konkrétně nad texty, které se týkají příchodu Ježíše Krista na tuto zem.

Dnes se oproti minulému dílu, ve kterém jsem psal o návratu Ježíše z Egypta posuneme o několik let dopředu. Budu číst text z 2. kapitoly Lukášova evangelia, verše 41 až 52 v Českém ekumenickém překladu (ČEP).

Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Kdyby se ztratil náš dvanáctiletý syn, byl bych asi hrůzou bez sebe. A to dneska máme vymoženosti jako mobilní telefony, policii a další záchranné složky, které by jistě byly ochotny pomoct ztracené dítě hledat. Marie a Josef nic z toho neměli. V poslušnosti Bohu se vydali slavit Velikonoce v chrámě, ale na cestě zpátky zjistili, že jejich syn Ježíš je pryč. Zkuste si představit jejich zoufalé výrazy, s nimiž se ptají různých lidí, nejprve poutníků na cestě, později lidí v Jeruzalémě, zda neviděli jejich ztracené dítě. Nechtěl bych to zažít.

Navíc ke ztrátě syna došlo tehdy, když plnili to, co Bůh Izraelitům přikázal. Byli věrni a poslušní, ale přesto se jim nevyhnuly těžkosti, jak jsem to zmiňoval již v prvním díle, kde jsme měli spravedlivé a věrné manžele – Alžbětu a Zachariáše, kteří však nemohli mít děti.

Když jsem se o tomto příběhu letmo zmínil našim dětem, tak jsem řekl, že Ježíš se ztratil. Velmi mne dostala okamžitá reakce naší dcery, která řekla, že Ježíš se neztratil, ale že Ježíše ztratili jeho rodiče. Měla pravdu – Ježíš celou dobu věděl, kde je. Byl na místě, kde šlo o věc jeho Otce, Boha – a to tehdy bylo v chrámě.

Ježíš se neztratil, to Josef s Marií Ježíše ztratili. Od té doby musím přemýšlet, zda já sám někdy neztrácím Ježíše. Ježíš je vždy s námi, je ochotný nám naslouchat, mluvit k nám, potěšit nás, vést nás. Jsme však připraveni slyšet Ježíšův hlas? Nebo naše uhoněnost, soustředění na spoustu, a to klidně dobrých věcí způsobila, že jsme ztratili Ježíše, ale možná taky sami sebe?

Víš, kde teď v životě jsi a proč? Máš přesvědčení o tom, že jsi na správném místě? Víš, kam jdeš, nebo jsi jen vlečen životem? To jsou nepříjemné, ale důležité otázky. Využijme letošní vánoční svátky k tomu, abychom si právě takovéto otázky položili.

Když rodiče našli Ježíše, Maria mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“

Marie mu říká o jejich úzkosti, obavách a vůbec se nedivím, že nerozuměla jeho odpovědi: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“

Ježíšovi bylo 12 let, ale již nyní žil v souladu se svými prioritami. Říká „musím“, „musím být tam, kde jde o věc mého Otce“ a jedná podle toho. Je v chrámu a diskutuje o Božích věcech.

Jaké jsou naše životní priority? Práce? Kariéra? Rodina? Zdraví? Dostatek? Bůh? Je náš život v souladu s našimi prioritami? Pokud jsme křesťané, které věci v našich životech vypovídají o tom, že nám jde o Boží věci?

Ježíš si byl vědom toho, kým je, že je Boží syn, ale přesto se rozhodl respektovat autoritu svých rodičů. Nezůstává v chrámu, aby nadále diskutoval s učiteli a udivoval moudrostí svých odpovědí, ale vrací se s Marií a Josefem domů. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je.

Respektujeme a posloucháme autority, které Bůh dal do našich životů?

Josef s Marií ztratili Ježíše, rodiče ztratili své dítě. Nejen fyzicky, když zůstal v Jeruzalémě, ale také duchovně, když nerozumí tomu, že Ježíš klade ve svém životě nebeského Otce na první místo. Pokud jsme rodiče, jak dobře známe své děti? Neztratili jsme je? Víme, čím žijí, co je pro ně důležité? Pokud děti jeví zájem o Ježíše a Boží věci, podporujeme je, nebo jim hážeme klacky pod nohy? Ježíš jednou řekl svým učedníkům: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (Mk 10,14 ČEP) Pokud vaše děti hledají Ježíše, podpořte je, i když sami třeba Boha nenásledujete. Bůh miluje i je!

V první části posledního verše čteme, že Ježíš prospíval na duchu i na těle. Co my? Dbáme na sebe po všech stránkách? Rozvíjíme náš duchovní život a pečujeme přitom i o své tělo i psychickou pohodu? Mějme na paměti, že náš život, včetně našeho těla, je Božím darem a pamatujme na to, až budeme obklopeni jídlem, pitím, cukrovím a dalšími věcmi, které máme spjaté s Vánocemi.

Poslední slova dnešního textu říkají o Ježíši následující: byl milý Bohu i lidem.

Z Ježíše měl radost nejen Bůh, ale i lidé. Jak jsme na tom my? Pokud jsme křesťané, žijeme tak, abychom se líbili Bohu? Projevuje se naše láska k Bohu také rostoucí láskou k lidem? Projevuje se v našich životech ovoce Ducha, takže se lidé v naší blízkosti cítí dobře?

Jsme na konci dnešního dílu. Přeji nám všem, abychom žili způsobem, který bude milý Bohu a lidem okolo nás. Prostě aby lidé s námi byli rádi.

Jako obvykle vás chci povzbudit k tomu, abyste se o nějakou myšlenku, která vás dnes oslovila, podělili s lidmi okolo vás. Těším se zítra u posledního dílu tohoto předvánočního seriálu.